Jak křtěnci připravují kazatele na křest

Ku příležitosti Letnic jsem byl povzbuzen, abych něco napsal o křtech, které jsem zažil za svého působení v Třebové.

Každý takový zbožný akt má svoji historii a vážnost. Osobně se velmi rád vracím
ve vzpomínkách ke svému křtu. A v paměti zůstaly i mnohé křty, u nichž jsem z velké milosti Kristovy asistoval. Vlastně mi v paměti nezůstaly ony samotné akty, ale spíše to, co je předcházelo a doprovázelo. Slyšte pár mikropříběhů o křtech. Snad budou přínosné. Kéž přispějí k oslavě práce Božího Ducha v našich životech. 

Z Letnic na Cukrové - plamen Ducha a plameny Ducha. 

Kazatelem jsem se v Třebové stal až po třech letech svého působení a jako první jsem pokřtil čerstvé novomanžele. Velmi si přáli si tuto posvátnou chvíli prožít intimně, beze svědků, u Vlčí studánky nad Ústí nad Orlicí. Rozuměl jsem jejich přání, ale zdálo se mi lepší, aby akt proběhl ve společenství církve, protože křtíme do těla Kristova. Byl jsem na rozpacích. Nevěděl jsem. Modlil se. Předložil jsem své dilema i na východočeském setkání kazatelů. Moc mi neporadili, polovina byla pro křest v soukromí a druhá polovina pro veřejný. Nakonec v sobotu ráno u Vlčí studánky proběhla tichá slavnost beze svědků a v neděli jsme o křtu pověděli všem. Ano, pravdu měl jakýsi ušlechtilý Francouz, který prohlásil, že „svoje zásady si má člověk šetřit jen pro mezní případy. Na ostatní postačí jen trocha milosrdenství.“ S oběma manžely jsem v dodnes v přátelském kontaktu a následují Krista a patří ke komunitě ĆBČT.

Reliéf vlka na Vlčí studánce. 

Vzpomínám na krásné setkávání před křtem s mladou jemnou dívkou. Její otázky byly nezapomenutelné a františkánsky upřímné: „Bude v nebi i moje krysa?“ Překvapení, ale bylo to krásné. Její křest měl svůj hezký ekumenický dozvuk. Našla si chlapce z tradiční katolické rodiny. Sám jsem jí doporučil, aby se církevně sjednotila se svým manželem. Dodnes vzpomínám na svou osobní ekumenickou radost, když jsem psal
a podpisoval potvrzení o křtu pro katolického faráře. Ano, jsme bratří Kristu. Jeden křest, jedná víra, jeden Duch...

Nezapomenutelná pro mě byla příprava na křest s tehdejší starší gymnazistkou a později vysokoškolačkou. Své myšlení víry nebrala ani povrchně, ani formálně. Dávala mi jednoduché a skvělé otázky, kterými mě, kazatele, výborně připravila na její křtu.  

K jedné se dodnes vracím: „Co všechno se změní po křtu anebo poté, co se stanu křesťanem? Změní se moje tělo? Moje nemoc? Moje povaha? Moji rodiče?“ Apoštol Pavel k tomu říká: „Protož jest-li kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest.“ (2 Kor 5:17). Je to tedy pravda? Nakonec, ne nadarmo byl tutorem mladé studentky vynikající prof. Jan Sokol. Vypili jsme na přípravě mnoho černého čaje. Křest proběhl tuším politím. Ne zcela obvyklá forma, ale já ji mám dodnes rád. Myslel jsem si, že jsem nikdy nikoho hlouběji ke křtu nepřipravil. Jak později katechumenka později naznačila, opravdové obrácení prožila až později, ve chvílích zahraničního osamění. Duh Boží si dělá, co chce.

Tehdy to byl křest dospělého, ale lepší fotku jsem nenašel. Nakonec jsme všichni děti Boží. 

Nezapomenutelný byl křest jednoho teenagera a přijetí za člena komunity jeho bráchy. Jezdil jsem za nimi do jejich domečku. Byl jsem vždy přijat rodiči s nevšední uctivostí. Potom jsme si v podkroví s kluky povídali. A já jsem byl okouzlen jakousi čirou upřímností a přímostí v našich rozhovorech. Nevím, čím to bylo, ale vždy, když jsem se od nich vracel na vlak, padal večer a nad nádražím se vznášely mlhy. A moje duše si připadala temná, protože se setkala s něčím krásným a jasným. A vždy jsem v nitru obnovil svoje předsevzetí, že budu lepším křesťanem. Ano, i kluci mě tedy taky hezky připravili na svůj křest. A Duch Boží konal svou práci, jak chtěl. 

Tady jsem zpytoval svědomí. 

Nezapomenu na přípravy s ode mě starším mužem. Trvaly dlouho. Snad rok? Dva? Ano, odskakovali jsme od témat.  Ano, zdálo si mi, že jsme si dílo spásy v Kristu dokonale nevyjasnili. Nakonec jsme došli na konec našich příprav. Chystal se rozhovor ve staršovstvu. Dopředu jsem milého katechumena upozornil, že mu dám jen jednu otázku: „Jak jsi uvěřil v Pána Ježíše?“ A ať si připraví dobrou odpověď. Před rozhovorem jsem měl trému jako rodiče před koncertem svých dětí v ZUŠce. Rozhovor začal: „Tak, milý brachu, jak jsi uvěřil v Pána Ježíše?“ Rozpačitě se na nás podíval a odpověděl protiotázkou: „No, no, a co je vlastně ta víra?“ A my jsme, jako tehdejší starší, měli jasno. Pokřtíme ho. Jsme dodnes bratři a kamarádi v Kristu. Duch Boží propojil naše životy. 

Dávné baptisteria ve tvaru kříže. Tento tvar považuji za nejlepší. 

Také nezapomenutelný byl křest jiného teenagera. Den před nedělí jsme spolu připravovali místo křtu, malou hráz na Tiché Orlici v Mladkově, kousek od modlitebny. Málokdo má tu čest připravit si vlastní hrob. To jsem tehdy Martinovi připomněl: „Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom –- jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.“ (Řím 6:4). A byl to krásný pohřeb i se vzkříšením. Přijeli i „old“ sestry ze Žamberka. Křtěnec dodnes žije ušlechtilým životem. Duch Boží v jeho životě koná svou práci. 

Kousek pod tímto jezem se konal křest a katechumen si kopal svůj hrob. 

A dalo by se pokračovat dál. Moc rád vzpomínám na přípravu na křest mladým mužem. Poznal jsem ho na prvním english campu jako deváťáka a skoro při svém odchodu jsem měl tu čest jej pokřtít. Přípravy probíhaly na mnoha místech, dokonce i v rumunském pohoří Ciucas (čti čukaš). Duch Boží tedy konal milostivě devět let svoji práci a koná dodnes. 

Tehdy proběhl i křest čtrnáctiletého dorostence. I on mě mile při přípravě překvapoval. Ani ne otázkami, jako spíše nečekaně dobrými odpověďmi. Třeba na otázku, proč se modlit. Raději necituji odpověď přesně, ale dodnes jeho myšlenku o potírání sobectví používám. Chodili jsme krajinami lanškrounské kotliny a povídali si. Krásné.

Lanškrounská kotlina, konec Boskovické brázdy. 

Křtů v Třebové bylo více, ale tyto se mi vepsaly do paměti. Pomozte mé paměti. 

Každopádně je velká milost, že jsem směl a smím dodnes být poblíž lidí, vidět jejich duchovní a osobní zrání i sledovat neviditelné. práci Božího Ducha. 

Samému Bohu i Synu i Duchu svatému budiž sláva. 

Můj rok 2024 – rok nových nečekaných zkušeností

Vypadnutí z letitého rytmu

Každý rok (už 40 let) se těšívám na dlouhé bezhotelové putování v karpatských horách. Letos jsem svůj zvyk dobrovolně porušil. Bolely mě kolena, a tak jsem puťák odpískal. A hned bolest zmizela. Viděl jsem v tom Boží ruku a raději vyrazil na drobné nenáročné výpravy. Byl jsem na Gemeru. 

Krajina na sever od Lučence, pohled k jihu. 

Táhl jsem tři dny milovanou krajinou Vláry: Ach, osamělý chladný večer horkého léta u hájovny »Chrástková« 

a chladivá vodu v bazéncích kolem budovy Kloboucké lesní. I tak se dá trávit léto.

Velmi zajímavá stavba, jak architektonicky, tak technologicky. 

Slabosti těla

Na konci prázdnin mě přece jen kamarád Dan pozval do rumunských Karpat. Byl jsem nadšený. Ale snad opravdu Pán Bůh nechtěl, abych byl letos v horách. „Zrakvil“ jsem se hled na začátku cesty.

Dan se vyšetřuje moje stehno :-), na telefonu MUDr. Darek Černý

 Hóóódně jsem si natáhl stehenní sval. Výprava se vrátila domů já zažil novou zkušenost s tuhou nohou, s plnými nemocničními čekárnami, laskavými přezaměstnanými doktory obsluhující dva pacienty dohromady. Chodil jsem o berlích, kulhal jsem dva měsíce a dodnes nejsem zcela v pořádku. Cvičím. O trochu více rozumím lidem nemocným a to jsem na tom docela dobře.

Storočnice

Sbor v Bratislavě, kde jsem (pátým rokem!) kazatelem, oslavil sto let existence. Komu se poštěstí slavit takové jubileum! Prožili jsme krásný čas, přemýšleli nad současností i budoucností církve. 

Krásná diskuse se zajímavými hosty: Milan Mitana - nový předseda CB;
Pavol Demeš diplomat a aktivista; Marek Janiga  - student, aktivista a humanitární pracovník.
Moderuje  skvělá Marie Machajdíková

Užili jsme si slavností atmosféru, setkali s pamětníky, vytvořili dobré společenství i dobré jídlo, ale i kajícné chvíle při bohoslužbě pokání, což vzbudilo u pozvaných překvapení. Bylo mi velkou ctí být při tak kulatém výročí.

Dcera kazatele Gustava Sadloňě předává jeho portrét. Její tatínek byl který byl nejdéle sloužícím kazatelem na Cukrové. 

Chvalozpěv Velké noci

Jinou novou církevní zkušenosti pro mě byla bohoslužba Bílé soboty. Rád a pravidelně jsem chodíval na velikonoční vigilii do katolických kostelů. Letos jsem podobnou večerní liturgii připravoval sám. Začíná silným starodávným chvalozpěvem Velké noci (modlitba Exultet): „To je ta noc, která dnes na celém světě vzdaluje věřící v Krista od nepravostí světa a od tmy hříchu. Ó vskutku blažená noc, ta jediná směla znát čas i hodinu, kdy Kristus vstal z říše zemřelých!“ Pokračovali jsme sedmi čteními z Písma. Vše v šeru při svících. Bylo to nesmělé, zatím komorní, ale krásné.

Měkčení jazyka

Jsem už na Slovensku pátý rok a moje jazykové schopnosti nejsou moc dobré. Pořídil jsem si učitelku slovenštiny a pochopil jsem, že je to se mnou ještě horší. Laskavá profesorka mi věnoval trpělivost. Učil jsem se měkčit jazyk, kroutit ústa při »vokáněch«, „krátil a dlžnil“ slabiky, byl jsem překvapený z dlouhého »r«.  Aspoň v liturgických textech posunul k lepšímu. Krásné jazykozpytné chvíle.

Z našeho jazykovědného úsilí. 

Emoce počátku i konce

Prožil jsem v tomto roce dvě nezapomenutelné bohoslužby. Obě z různých důvodů dojemné. První byla svatba manželů, milých přátel Slavoje a Rut.  Životní partneři jim zemřeli. Našli jeden druhého. Bylo mi ctí je doprovázet na začátku společné cesty, strávit s nimi předmanželské obědy, vidět jejich víru, lásku a naději dalšího začátku. Dojemně krásné.

Na podzim jsem mohl doprovázet na zcela poslední cestě dvacetišestileletého vinaře Martina. Prožili jsme spolu tábory a snad i kousek života. Nikdy nezapomenu na slova v telefonu, která mi oznamovala smrt mladého muže. Rozloučení bylo jímavé, převelmi smutné. Nevím, snad nejsmutnější, co jsem kdy zažil.

Cestou na rozloučení jsem skládal programy.

Vedení církve

Loni jsem byl slovenskou větví zvolen za člena rady Církve bratrské. A letos jsem začal „úřadovat“. Jednání se nesou v přátelské atmosféře a ve vzájemné úctě. Na každé setkání se těším. Tou nevětší výzvou do dalších let je pro mě je zachovat jednotu a porozumění v naší „pidicírkvičce“.

Nová Rada CB: Janči Mahrik | Juraj Klementovič (vedoucí kanceláře) | Martin Kačúr |
Peter Prištiak (druhý podpredseda) |  Milan Mitana (předseda)Todd Patterson |
Miro Moravský (prvý podpredseda) | moje "maličkost"

Kalné vody v mysli

Na podzim, právě v nejlepším, v době storočnice sboru a po klidných prázdninách, jsem si uvědomil, že z mého srdce vytéká smrdutý hnis a negativismus. Kdykoliv jsem měl něco povědět o církvi, o mém životě, o mé práci, jen jsem si ztěžoval, mluvil ironicky až cynicky. Jedno nedělní ráno jsem se bavil představou, že se na bohoslužby nedostavím. Naštěstí mám kolem sebe přátele proroky. Otázka: „Peter, mal si už depresiu?“ mě vlastně jen probudila a osvobodila. 

Naplánoval jsem několik opatření. Ale to největší bylo, že jsem si jednou na balkoně řekl, že církev je Kristova, a já ji mohu dát jen to, co umím a zbytek nechat na Bohu. Na toto období vzpomínám s respektem.

V rámci jednoho z opatření jsem odjel jsem na dovolenou do milovaného Zakarpatí. Trochu vydechl. Četl jsem knihu o přechodových rituálech. Viděl se s milovanou Čuntulkou. Navštívil přátele.

Možná poslední setkání s Čuntulkou

Cestou do Mukačeva pohled na typickou zástavbu. 

Každoroční zkušenost neobyčejné krásy - heslovitý výběr:

Krásné bylo povelikonoční dvoudení vydechnutí na Silické planině:

Nezapomenutelné bývá každoroční "člnkovanie" ve vnitrozemské deltě Dunaje:

Také tradiční akce Dunajská kačica u mě doma se vydařila. Vůbec, hojně přichází návštěvy. Letos jsem dokonce i na na celý měsíc :-) :

V září jsem mohl naslouchat jelení říji na Králové studně, kam jsem se nechal vyvézt taxíkem (taky nová zkušenost):

Králova studňa - milované místo

Po třiceti letech jsem se osobně viděl s kamarádem z brněnské mládeže, nyní maďarským farářem Mišim:

Kamarád Mihally Fuler, nyní evangelickým farářem v Maďarsku. Vpravo jeho syn. 

Prožil jsem krásný čas o Vánocích s rodinou

Prasynovci.....

a po svátcích na koncerte Letní kapely.

Oslavil dvě výročí postavení modlitebny: V Mladkově, na jejíž výstavbě jsem se podílel. A na Staré ture, kde jsem administrátor:

Oblíbený obraz z čela mladskovské modlitebny od Aleše Lamra. 

Pán Bůh mi daroval nové milé nové sousedy a spolupracovníky, za které jsem vděčný:

Do bytu mi přitekl Odtok, který před tím pouze kvapkal:

A nakonec Zababovský zážitek: Projel jsem si nádhernou trať z Horní Štubni do Zvolena:

Bralský tunel

Ale zážitků krásy bylo mnohem více... a nejde je všechny vyjmenovat.

Divoké a krásné Slovensko

Hodně přátel z Čech se mě ptává, zdali se už nevrátím do Čech. Zatím to nemám v plánu. Z politické situace jsem tu nešťasný. Před očima vidím Orwelův svět z děsivého románu 1984. Pravda je lež, bílá je černá a zlo je vlastně dobro. Vidím, jak je demokracie zranitelná a potřebuje mnoho pojistek. Chodím na demonstrace. 

Ale stále jsem na Slovensku velmi rád a jste všichni zváni na návštěvu.

Každoroční rovy

Tento rok mě opustili milí lidé, které jsem měl rád, některé jen na dálku. Dovolím si na ně vzpomenout:

Prof. Pavel Říčan – vynikající psycholog a pevný evangelík | Prof. Stanislav Kratochvil - vynikající párový terapeut, jehož poznámky ke komunikaci v manželství používám dodnes | Josef Hrubý – frotman skupiny mého mládí: Učedníci |Vladyka Simeon –patriarcha pravoslavné církve, který to myslel s Bohem a církvi vážně |
doc. Ing. Radomil Kaláb, CSc. - katolický kněz, který mě učil betonové konstrukce. | Aleš Lamr – charizmatický barevný malíř, který nám namaloval čelo mladkovské modlitebny v nichž píšu tyto řádky. | Rozloučil jsem se s Aničkou Gajdošovou (kdysi Bombovou), se kterou jsem se znal z Brna a po létech se znovu potkal na Slovensku.

Byl to opravdu pestrý rok, který otevřel dveře novým zkušenostem.

Z jedné zajímavé a milé mezinárodní návštěvy. 

A co zvolat nakonec? 

+!+!+ Soli deo Gloria –  Samému Bohu budiž chvála +!+!+

Už dvacet let horské modlitebny v Mladkově!!!

Před deseti lety jsem napsal text k výročí otevření modlitebny v Mladkově. A po deseti letech jej téměř neměním. Jen trochu upravil. Doplnil staré i nové fotky.

Mladkov…

Poprvé jsem na půdu tohoto městysu vstoupil v posledním ročníku střední školy (1987). Skvělý a pro mě nezapomenutelný pan učitel vodních staveb, ing. František Juren, nás vzal do Mladkova, kde měl svou milovanou chalupu. Vůbec jsem netušil, že se mi tato horská osada stane jedním ze středů mého života. Příběhy, do kterých jsem později vstoupil, se tu teprve doslova rodily.

Mladkov se nachází na samém konci Orlických hor. V oblasti rozmezí Čech, Moravy a Polska

Mladkov – kazatelské seznamování

Za dvanáct let jsem začal do Mladkova jezdit služebně. Mladkov byl tzv. kazatelskou stanicí českotřebovského sboru. První samostatné cesty se mi nezdařily. Jednou jsem, neznaje taje místních spojů, vystoupil na špatném přestupním nádraží. Ani další cesta na kole se nevyvedla. Bez mapy a zkratkami přes pole jsem v novém kraji zabloudil. Ale časem jsem si dopravu zmechanizoval. I po sobotní kazatelské noci jsem nastoupil ve 12:00 do vlaku a probouzel jsem přesně načas v přestupních uzlech Ústí nad Orlicí a Letohrad a nakonec v Mladkově.

Ještě neopravené nádraží v Letohradě se legendárním »811« (Orchestrion a pod.)
"Letohrad, letohrad, přijeli jste do stanice Letohrad. Na první koleji vlevo přestupujte do osobního vlaku směr.....Mladkov"

Rychle jsem vklouzl do příprav a stavby zdejší modlitebny. Byla situovaná uprostřed hor, v místě, kde bylo možné spočítat evangelíky na prstech jedné ruky. 

Původní stav tzv. garáží

Už se objevuje tvar nové stavby

Karel Fojtík, tehdejší tajemník Rady Církve bratrské (dále RCB), mluvíval o misijně neperspektivním místě pro „stánek Boží“. Byl jsem rád, že rozhodnutí o stavbě neleželo už na mně. Myšlenka spatřila světlo světa díky silným vizím zbožného misionáře Dicka Sechlera. Já je přijal a nikdy jsem o nich nepochyboval.

Disk Sechler a moje maličkost, v mladší verzi

Mladkov – stavba modlitebny

Projektovou dokumentaci přestavby garáží připravil můj tatínek, architekt Bohuslav Kučera (+ 7. 5. 2012). Byla to jeho poslední realizace církevní stavby. 

Tatínek při otevření modlitebny

My jsme nad plány při stavbě mudrovali, občas i nadávali, neb kóty přesně neseděly. 

S milým Pepou Kaláškem, hlavní duší stavby

Stavební dozor nad odvážnou přestavbou převzal ing. Miroslav Dostálek (senior).
S ním jsem některé konstrukční detaily konzultoval. Naší stavbě fandil a byl nám oporou. Vždy mě povzbuzoval: „Péťo, neboj, to vydrží...“ Před kolaudací osobně přijel a pomáhal dodláždit chodníčky, aby paní ze stavebního úřadu nezakopla. To by byl prý velký průšvih.

 

Z průběhu rekonstrukce nemohu nevzpomenout na pár historek:

Franta, mladkovský exkluzivní zedník, který zde strávil hodně času, jednou při práci prohlásil: „Na tuhle stavbu nikdy nezapomenu, tady se nezdilo, tady se lepilo.“

 

Pepa Kalášek a exelentní zedník Franta

Ano, co jsme vybourali, to jsme zabudovali. Původní stěny byly pospojovány z dlouhých plynobetonových panelů. Každé nové okno jsme doslova vydlabali a kvádry následně zazdili na druhé straně. 

Tady otvory zazdíváme, na druhé straně jsme je dlabali. nekteré stavební postupy byly opravdu na víru. 

Šetřilo se, jak se dalo. Až na mez možného. Právě zde mě uklidňovala ona slova: „Péťo, neboj, to vydrží...“

Tento detail vypadal hodně divoce....ale drží dodnes

Nikdy nezapomenu na vylévání základů pod výklenek. Začali jsme brzy ráno a přítomný sborový skeptik br. Karel Kokeš stále prohlašoval, že to nezvládneme: Máme málo písku, málo cementu, málo bytelné šalování, špatné lopaty. Upozorňoval, že bude pršet, že to nakonec stejně celé spadne. Mlčel jsem a o to více se snažil. Nakonec cement opravdu došel a Pepa pro něj jel do Polska.

Příprava šalování....

Bylo poledne a „makali“ jsme dál. Karel, vidící vše v černých barvách, už měl zcela jasno: To časově nemůžeme zvládnout. Zničíme si záda. Míchačka se s jistotou zavaří. Beton nebude tuhnout. S Pepou Kaláškem jsme se potkali kdesi za domem. Byl v obličeji rudý a prohlásil, že už ho ten Karel tak prudí... (tady si nejsem jist přesností citace…). Myslel jsem si o sobě, že jsem jediný hříšník, kterého Karlova slova vytáčí. Ach, úlevné zjištění, že jsme byli dva. Dokončení betonáže základů bychom tehdy zřejmě vzdali. Karel měl pravdu, na jeden den toho bylo až příliš. Ale s Pepou jsme byli tak napruženi, že jsme prostě chtěli Karlovi dokázat, že to za den zvládneme. Byl večer, poslední kolečko betonu bylo vysypáno za svitu žárovky. Zvítězili jsme!

Na stavbě se vystřídalo mnoho brigádníků. Nejvíce času zde ovšem strávil Pepa Kalášek. Kolikrát se ho kolemjdoucí přátelé ptali: „Kolik to sype, dělat pro církev?“ Nějak jim nedocházelo, že pracovat se dá i jen tak, z nadšení pro věc samou, pro Pána Boha.

Byl jsem hrdý na úspornou stavbu. Nejlevnější v CB za poslední desetiletí. Byl jsem také hrdý na to, že modlitebna byla postavena do značné míry vlastníma rukama. Když se blížila kolaudace, řekli jsme si s Pepou, že špatně spíme. I v noci se starostmi probouzíme. Stihneme vše? Budeme mít všechna potřebná povolení? Byla to zase vzájemně úlevná chvíle dvou bratří v Kristu. Kolaudace dopadla dobře, chlebíčky jsme snědli a hasiči s Pepou probrali aktuální otázky včelařství. Chybějící protipožární dveře jsme později dokoupili a šéfová stavebního úřadu je už ani nešla zkontrolovat. A hlavně, o nic nezakopla.

 

Modlitebna už dostává tvář

Mladkov -– otevření modlitebny

Na čelní stěně spatří návštěvník malbu vynikajícího světového malíře Aleše Lamra (+ 16. 2. 2024).

Přišel do modlitebny, zadíval se na stěnu a prohlásil: „Alfa a Omega.“ A vznikl obraz: Bůh má poslední slovo nad lidskou pýchou, což symbolizovaly dvě padající věže

v pozadí. Silné je, že malbu dokončil tři týdny před pádem newyorských dvojčat. (11. 9. 2001). Proroctví se dají i malovat! Když jsme se Aleše ptali, kolik jsme za obraz dlužni, lakonicky odpověděl: „Ani se neptejte…“ Kdyby došlo k nacenění modlitebny, jeho malba by byla zřejmě nejdražší součástí.

Modlitebna byla otevřena 14. 11. 2004 odpoledne. Za Radu Církve bratrské byl přítomen její člen David Novák, dnes předseda RCB. Mimo jiné promluvil i pamětník historie litomyšlského sboru, politický vězeň pro víru, br. Jan Hušek, emeritní vedoucí kanceláře RCB.

 

Mladkov -– jeden z mých domovů

Mladkov se mi stal dalším domovem. Kdykoliv se do těchto míst vracívám, nejezdím na návštěvu, ale domů. Čeká mě vlídné přijetí v rodině Kaláškových, sleduji silný příběh rodiny Severýnových a dnes už historii další rodů. 

Rodina Severínových a můj kazatelský nástupce, milý Tomáš Pospíchal

A přicházejí vzpomínky na víkendovky, na velikonoční sborové pondělky, na měsíční studijní volno v horním pokojíku, na pozdější dovolenky.

K Mladkovu patří tzv. „krátká piva“ v hospůdce U Bohouše s Pepou a vzpomínka na milý obchod se skvělou vedoucí Janou. Ale především na každonedělní nádherné cesty k hloučku zbožných lidí.

 

Mladkov – cesty domů a zpět

Cesty z Mladkova jsem bral jako bonus. Někdy pěšky přes Lichkov. Zejména na jaře jsem to miloval. Padal večer, řeka hučela, údolní chlad, vlhký vzduch. Příslib jara. V hlavě se mi točily myšlenky, jak to vše v Mladkově jednou dopadne.

Bílé pláně pod Mladkovem směrem na Těchonín

 
Vzpomínám též na cesty v zimě. V Třebové už bylo sucho, ale v Mladkově křupal sníh pod nohama a mráz se tiše dral do teplých bot. Čekala na mě příjemně vytopená nádražní čekárna se službou obsluhující závory. Potom kdesi cinklo a z kopce se pomalu došinul vlak. V mé mysli nastal pocit volna. Skončila pracovní neděle. Opojen předtuchou „free“ kazatelského pondělka jsem se nechal kolébat chrochtajícím vláčkem. A bylo mi krásně.

A je mi krásně, kdykoliv se přehoupnu autem přes kopečky za Zábřehem anebo sedím ve vláčku, dnes již velmi moderním, a stoupám od Letohradu. 

Dnes do Mladkova jezdí jen lehce chrochtající vláček  (19.10.2024)

 V duši cítím radostné vzrušení. Blížím se domů. Je to vlastně výhoda být kazatelem. Člověk má více domovů!

Cesta od Lichkova směrem k modlitebně