A rok 2025 zase "napchatý" ... ale super

 Rok 2025 byl pro mě tradičně „napchatý“, tedy nacpaný. Řetěz navazujících a někdy až překrývajících se událostí. 

A tak se vděčně ohlížím a vybírám, co se mi zdálo nejpodstatnější:

Pět let ve v zemi slovenské

Ano, už pět let žiji v této krásné zemi, většinově hornaté a na jihu užitně rovinné. Žije v ní lid jdoucí přímo za svými cíli, lid emoční a milujícím radosti života.

Slovensko stále poznávám. Někdy služebně, jindy jen tak pro radost: 

Letos jsem měl tu čest projít pěšky, v rámci dovolené, středoslovenské pohoří s čarovnými názvy: Tribeč a Vtáčnik. Nocoval jsem na bájné pribinově hoře Zobor, plul zelenými moři, užíval teplých divokých dubo-habrových lesů. Krása. Více o výpravě »zde«

Občas zahraji na objevitele: Třeba novoroční výprava do jižního Hurbanova, kde všichni mluvili maďarsky, na mě Čecha, ohleduplně slovensky. Zlatý bažant. Národní hvězdárna. Výborný oběd s uherskou atmosférou. Nezapomenutelné. 

Jiný objev byl na konci roku jsem si projel trať Šahy-Zvolen, která se táhla pro mě zcela neznámým krajem opět u maďarských hranic.  Pocítil jsem zašlou slávu města Krupina, kdysi důležitého centra Horní země a později zaniklé Hontské župy. Utřel slzu za trať na které bude ukončen provoz. 

Miluji „nádražky“, které na Slovensku, zdá se mi, prosperují lépe než v Čechách.

Hospoda v Kysaku a na Myjavě

Život na Slovensku rozšiřuje obzory i po stránce politické. Je až neuvěřitelné, jak se dá beze studu vládnout. Proto občas bývám na demonstracích. Třeba na té 17. novembra, tedy v Den, který pro slovenského premiéra neznamená nic podstatného.

V Národní galerii jsem byl učarován nádherným obrazem malíře Miloše Alexandera Bazovského. Bylo v něm shrnuto celé Slovensko. Krásný okamžik.

Život v církvi

Z titulu kazatele Cirkvi bratskej v Bratislavě na Cukrové, žiji kostelním životem. Nechci být pouhou kostelní myší, i když tak někdy si tak připadám. 

Jsme stále společenství, které hledá svůj směr a smysl (logos!). Jsme společenství typu křižovatka, všechny nás spojuje budova modlitebny a touha po životu s Bohem. Mnozí členové jsou často srdcem zapojeni v krásných a ušlechtilých projektech, kterých si vážím. Přichází k nám stále dosti hostů a přátel. Všichni se ke mně chovají laskavě, přejně a trpělivě. Letos jsme ve volbách proměnili staršovstvo:  

Nesmírně interesantní je moje soužití se skupinou dorostu, která se stává spíše komunitou středoškoláků. Je zajímavé sledovat cílovější styl vedení, pro mě jiný se svět mladých, emoční zbožnost, pohodové sebevědomí mladších přátel. (Závidím.) 
U mě doma se scházela skupinka ještě starších středoškoláků "Odtok“, kterou držely pohromadě především vztahy. Nakonec se během prázdnin toto společenstvo rozpadlo. Je mi to líto.

Jsem rád za stále prohlubování vztahů mezi školami řetězu „Narnia“. Jsem vděčný za spolupráci i společné bohoslužby.

Minimálně dvakrát do měsíce (jednou v neděli a jednou ve všední den) jezdívám do společenství CB na Starou Turou, což mi rovněž otevřelo obzory do jiného způsobu přemýšlení a víry. Tento rok je v místním sboru opakovaně řešila otázka duchovní služby žen. Administruji (tzn: provizorně dělám občasného kazatele na dálku) toto společenství již tři roky. Kolegové, bratislavské staršovstvo a nakonec i já se ptám: „Foever?“

Zasedám ještě v „Rade Církvi bratskéj“. Loňský rok byl pro nás snad nejvíce ve znamení vnitřního zápasu o ordinaci (autorizaci ke kazatelské službě) jednoho mladšího kolegy. Mnoho členů církve si nebylo jisto, zdali teologicky odpovídá směřování naší denominace. Jsem velmi rád, že inkriminovaný vikář byl nakonec byl uveden do kazatelské služby, ale trhlina v církvi i duších zůstala. Není snadné být členem vedení. Občas člověk nedobře spí.

Tři ordinovaní kazatelé při slibu Pavel Jurčo + Lubo Lorinc + David Spodňak

Společenství Rady Církvi bratskej 

Rok duševního zdraví

Předloni na podzim (2024) na jsem prožil temné období negativních myšlenek, jakési hnisavé vnitřní „nasranosti“. Havlova „blbá nálada“ je slabý výraz. Udělal jsem pár opatření. Mimo jiné mi moje sestra doporučila hledat vnější pomoc pro mé „psyché“. Vyhledal jsem brněnského terapeuta a absolvoval s ním více než deset setkání. Byl to pro mě nový užitečný zážitek. Zaujalo mě zejména přemýšlení nad mnou malovanými obrázky a mi otevřelo nové obzory. Těším se na další setkání.

Když si potřebuji osaměle vydechnout, zajedu rád do oblasti Vlárského průsmyku. Miluji tento průlom řeky Vláry se zajímavou uhersko-českou historii. Mám psychohygienický pocit vzdálenosti od mého působiště. 

Jindy si jdu zaštípat dříví k Púchovu.

Nasbírat byliny z Rakouska....pamajorán - dobromysl....

....nebo spluji Dunaj s bratrem v Kristu Dušanem.

Případně mě Zdeńěk Vojtíšk vytáhne do Rakouska na Semering

Pěstuji paradajky na balkoně a letos se jim dařilo a měl jsem z nich radost. 

Rovy

Bylo mi velmi smutno z úmrtí mého kamaráda na dálku, kazatele Mirka Paláta. Odcházel. Jel jsem za ním rychle do Třebíče. Když jsem byl v šest hodin ráno v Kútech, volala mi jeho sestra, že se mohu vrátit. Divné, velmi smutné ráno.

V 06.00 v Kutech

Z pohřbu...

• Nesmírně smutné pro mě bylo rozloučení s Danielem Férem, mladým zbožným tatínkem dvou malých dětí a čistým služebníkem Kristovým v němž nebylo lsti. Teskno. A v mysli otázky: Proč on? Proč ne někdo ze zlounů světa? Uměl bych Pánu Bohu napsat seznam jmen....
• Opuštěnější se člověk cítí i po smrti papeže Františka. Miloval Krista i lidi. Žil skromně. Bojoval s kolosem instituce. V mnohém mi byl vzorem.
• Na podzim zemřel redaktor slovenského časopisu Cirvi bratskej »Dialog« Bohuš Piatko, ušlechtilý muž, kterého jsem si velmi vážil.
• Odešel též tichý rodinný anděl, zejména mé maminky, lékařka a sestra v Kristu Lydie Luklová.
• Smutněji bude i bez Miloše Zapletala, ZETa, skautského vůdce a herního mága.
• V zakarpatském Rachive zemřela mě milá starší sestra v Kristu Čuntulka, kterou jsem měl velmi rád a ona mě jemně nazývala Petrik. 

Zajímavé monety

Velkou milosti od Boha pro mě byla možnost po deseti létech navštívit východ Ukrajiny. Byl jsem blízko frontové linie. Viděl jsem odhodlanost Ukrajincům vzdorovat ruskému Mordoru, viděl jsem rozstřílené domy, setkal jsem se s ušlechtilým a skromným mužem, který, se svým synem, sbíral po městě mrtvoly ruských i ukrajinských vojáků a pochovával je. Byla to nesmírně zajímavá a potřebná cesta. Byl jsem taky rád, že jsem se zdravý vrátil.

Na ukrajině jsem byl i podruhé, ale na podkarpastké rusi navštívit mé milé nemocné a zjistit, že vlastně pomoc už není nutná.

Naše delegace v Mukačevě s Taňou Dymčenko zcela vlevo

Docela vážnou chvíli pro mou osobu byla akce „Zavírání kostela“, což bylo loučení se starou brněnskou modlitebnou na „Kouničce“, kde jsem prožil svoje mládí. Neváhal jsem a přijel, prošel stará místa, naposledy „čuchal“ zakouřenou vůni stanů a kotlíků, prosáklou do stěn skladů. Užil si čepování piva ve foyeru svatostánku. Nádherná akce a pro mě docela ozdravná. Něco starého končí a nové začíná. Rekonstrukci velmi fandím.

Občas vyrazím do divadla. Navštívil jsem mimo jiné vynikající pražské představení „Pan Polštář“ v Praze. Složitá dlouhá detektivní psychohra, v několika časových i duševních rovinách. Oslovila mě natolik, že jsem představení navštívil i podruhé. Dobře jsem udělal. Prožil jsem doslova „aha“ efekt. Ponoření se do psychoanalytické hlubiny. Zážitek velký.

Scéna představení

Dokonce i křesťanská zápletka...

Mohl jsem se po delší době setkat „mým“ bývalým sborem ve Frýdku-Místku, na „storočnici“ tohoto společenství. Jakoby návrat do krásné minulosti, kterou tak silně a nenávratně přikrývá současnost.

Nezapomenu na konfirmaci mého kmotřence. Ten pocit, že třináct let uběhlo jako voda. To „pasování“ na luterána. Ta velkolepá slavnost. To napětí mezi institucí a charizmatem. Kéž chlapec žije evangeliem. Krásný den!

Jako kazatel jsem několikrát oddával. Ale na jednu svatba bude v mé paměti snad navždy. Dva milí a milující lidé, jejich osm děti, žádní hosté. Dva složité životy a naděje na krásu společného i když nadále složitého života. Na závěr „lasergames“. Děti si užitečně zastřílely na faráře. Krása.

Publikování se svolením novomanželů

Další rock vztahů

Celkem často ke mně přichází různé návštěvy. Některé jen rychle přespí a jedou např. na letiště či na zkoušky, s jinými strávím víkend. Moc hezká byla návštěva mé neteře s manželem a praneteřáky.

Manželů Majky a Petra Plicových.

Famozní byl klub mentálně znevýhodněných sebeobhájcům noci a snídaně s nimi. A další a další. Baví mě hostit lidi a provádět po Bratislavě.

Tento rok byl zajímavý tím, že nabyly na intenzitě telefonické hovory. Stal jsem se na požádání pravidelným, kamarádem, na telefonu a vzal jsem to vážně. Ale tato okolnost nic netušíc velmi ovlivnila můj rok 2025.

Závěr roku 

Konec byl pracovně vánočně hektický. Ale potom přišel příjemný odpočinkový čas s rodinou, s bráchou a sestrou.  

Dosti rychlofotka z našeho vítání

Úplný konec roku jsem strávil tradičně krásně na koncertě v Nivnici místních lidových hudebníků v Nivnici, pod vedením pana ředitele Ondry. Nadšené. Krásné. Miluji moravské „ryčáky“, které zvládají nejmenší děti.

A další den ráno jsem nečekaně sbíral za mrazu, za tmy, při čelovce ledové víno. Hrozny se vymačkají a vypijí další rok.
Příznačné: Kéž z končícího roku 2025 vzejde v dalším roce něco dobrého, co s chutí vypijeme!
Nejen já, ale i lidé kolem.

Rok to byl opravdu "napchatý". A to byl jen výběr. Ale byl to pěkný rock!

A co zvolat na konec? Jediné:

Soli Deo Gloria +!+!+

Bílý sníh a černá svědomí mého života (2025)

 Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky pokryl české i slovenské kraje sníh. Mám rád ty chvíle čerstvé bílé pokrývky. Čas se zastaví a na celý kraj se snese zvláštní pokoj. Jakoby ptáci, lidé, stromy zatajily dech. 

Bílá pokrývka mi připomíná lákavou čistotu. Jak příjemné bylo „zababušit“ se do doslova svítících se peřin tedy mé tety Anny. 

Když se někdy hodně ušpiním, rád potom sáhnu pro bílé ošacení. Nakonec i sněhobílé šaty nevěsty promlouvají beze slov.

Samozřejmě existuje i duševní čistota. Mnohokrát jsem se setkal s lidmi, jejichž život mi připadal čistý, myšlenky neposkvrněné. I oni mi připomínají mi čistou, sněhem pokrytou krajinu. Po setkání s nimi ve své duši ztichnu a tak trochu se stydím. Ony osoby s úsměvem nazývám „černá svědomí mého života“. Spisovatel a cestovatel dr. Miroslav Nevrlý ve své půvabné knize Karpatské hry popisuje večer, kdy zaklepal na dveře kláštera, jako osamělý poutník. Otevřely mu, jedinému muži vprostřed hor, čtyři jeptišky. Za kamennou zdí ve večerním slunci zářily bílé lliie a kvetly červené máky. Ustlali mu v oddělené komůrce. Celé své vyprávění autor končí povzdechem: „Nikdy jsem před usnutím nezažil větší mír v srdci a nikdy víc se nestyděl za svou černou chtivou duši.“

Čistota provokuje. Oblékneme-li do čistých šatů naše děti, velmi rychle je ušpiní a nejlépe spadnou přímo do bláta. Objeví-li se v našem okolí hezká čistě natřená zeď, je brzy pošpiněna nepochopitelnými „klikyháky“. Má-li někdo z lidí povahu čistou a čestnou často se stává jeho čistota středem pomluv a hanlivých slov. Byla by velká škoda, kdybychom se my takových lidí kolem sebe zbavovali. Jsou darem od Boha, připomínají nám vyšší cestu a dávají tušit, že život může být opravdovější a krásnější. Vždyť čistá duše dohlédne dál než tisíc ďáblů. Ano, „blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha.“, připomíná Kristus.

Ve svém životě mám celou sbírku přátel, které nazývám černé svědomí mého života. Mnozí z nich mi už poodhalili, že si je jen idealizuji. Ale přesto, jsem za tuto svou sbírku velmi vděčný a hýčkám ji, stírám z ní prach. Chovám se k ní jako k prvnímu poprašku sněhu. Naslouchám jejich nemluvnému kázání života. Vedou mě k dávné biblické modlitbě: „Stvoř ve mě srdce čisté Bože, a ducha přímého obnov v mém nitru.“ 

Přeji Vám bílé a čisté Vánoce. A pokud budou bez sněhu, tak Vánoce s čistou duší.

(Psáno pro Český rozhlas Ostrava (2016)
a přepracováno pro Staroturanský zpravodaj (2025)

Lučanská Fatra - pozdní sběr 2025

Byl to nádherný čas v horách, s (pod) zimní atmosférou a u mě s (post)covidovou únavou. Ale sečteno podtrženo: Skvělé.

Neděle večer před Strečnem

Pondělí 13.10.2025

Měl jsem se přidat už v neděli večer, ale byl jsem v bídném fyzickém stavu (v sobotu večer náhlá teplota přes 38). Přidal jsem se až v pondělí brzy ráno. Vyjel jsem z Bratislavy neranějším vlakem, ze Žiliny taxíkem do Stráňan a odtud vzhůru. Začalo pršet, nebyl to zrovna slejvák, ale pršelo. Došel jsem na tábořiště pod horou Polom (1010) celkem brzy. Většina poutníků byla ještě ve stanech. Byl jsem mokrý zevnitř i vně: propocený a zmoknutý.

Sešlo se nás celkem hodně: Míša, Kaja, Petr, Martin, Ondra, Hanka, Dan, Michal, Kristián, Jana. Ráno jsem se přidal já a Viktor. Po cestě Libor. Dohromady 14 osob.

Ranní déšť pominul a mraky začaly stoupat. Nádhera. Když jsme šli pro vodu už se objevila v roztržených mračnech modrá obloha.

Vyšli jsme tradičně hodně pozdě (11:00). Mlha viditelně ustupovala. Nabíráme výšku. Scenérie lesa nádherné, včetně hry světla a mlhy. 

Dobyli jsme Minčol (1364). Všichni šli pohodlným tempem, jenom já se táhnul jako šnek. Byl jsem mrtvej. Snad covid, snad probdělá noc. 

Výhled byl skvělý. Na západě Vysoké Tatry a na východě beskydský obzor. Zvláště toto panorama mě naplnilo radostí. Lysá hora, Travný, Smrk, Kněhyně. Byl jsem až dojat.

V dálce cíl naší výpravy

Vrchol Velká Lúka (1475) jsme dobyli za začínajícího soumraku. Nádhera: kosodřevina, louky, rozhledy, oblé obzory a navíc zapadající slunce. 

Obzory s Kľakem (vlevo a Strážovem (vpravo)

Atmosféra famózní. Nepříjemné jen bahno na cestě.

Poslední vrch Martinských holí nese jméno Veterný  (1442). Nezapřel své jméno. Vyfukovalo na něm, ale poskytl poslední podvečerní výhled.

Z Velké Lúky nás čekala cesta na Hornu Lúku, která ovšem není "hore", ale "dole", o dvěstě výškových metrů. Na tábořiště jsme dorazili až zcela po tmě. Já jsem odpadnul. Byl jsem tuhý. Ani k ohni jsem nešel, ani nevečeřel. Ale jistě vládla dobrá pohoda. 

Úterý 14. 10. 2025

Ráno na stanech námraza. U ohně všichni v zimním oblečení. Zapuzuji myšlenku sestoupit a vzdát výpravu. A dobře jsem udělal.

Putování jsme zasvětili vzpomínce nedávno zemřelého milovníka hor, kazatele a překladatele Mirka Paláta. Ráno jsem přečetl vzpomínku, kterou jsem po jeho úmrtí napsal. 

Trochu jsme zavzpomínali. Písemně je → zde. ←

Potom už Hanka, Martin, Ondra a Petr plánovaně opustili putování. Vyšli jsme opět celkem pozdě. Před námi cesta zalesněným hřebenem, s přestávkou v sedle Mariková. Další cesta byla krásná, táhlá, s nádhernými lesními partiemi. Moc fotek z cesty není...něchtělos e zastavovat, sundávat rukacice, fotit, nasazovat rukavice atd.... :-)

Cíl byl vrch Hnilická Kyčera (1218). Dobil jsem ho opět před západem slunce. Uff! Konečně v cíli! Seběhnout do sedla nebude problém. No, byl to problém. Bláto, padák, člověk si připadal jako na běžkách. Jel jsem po nohách, po zadku, po batohu, po kolenou. Přidržoval jsem se keřů a stromů. Ani v lese to nebylo lepší. Klouzaly pro změnu listy. Nastala tma. Chlapci mi vyšli naproti. Hodní.

Jak jsem byl rád, že už jsem v sedle! Čekal na nás milý slovenský turista. Překvapený našimi nočními sestupy, vínem, bohatýrským jídlem. Strávili jsme pěkný večer v povídání, s kytarou. Nádhera.

Středa 15.10.

Další den, další pozdní odchod: Krásné ráno. Povídání. Zima už ne tak velká. Opustil nás Libor, Petr a Kristinán. Zbylo nás pět. A před námi zase nádherné putování. Vedlo po úzkých loukách s výhledy, solitérními stromy a dokonce s jednou horskou partií okolo vrchu Skalka (1192). Občas lehce zapršelo. Občas Mlha. Občas se zázračně vyjasnilo. 

Magický vrch, který lákal každého fotografa. Dutá skála (1054) 

V dálce Kľak

Kľak, tentokrát příblížený

Tam jsem na chvíli přerušil volný den a udělal si v místě se signálem „kancelář“ a řešil naléhavé, ale hezké služební věci. Ten den jsme toho moc toho neušli. Asi hlavně díky mému šnečímu pochodu. Děkuji spoluputovníkům za trpělivost.

Skončili jsme za světla ve Vričanském sedle. Zbylo dosti času na postavení stanu, na rozdělání ohně., na bohatýrskou večeři ze zbytků. Vody bylo ve studánce dosti. Hlídal ji mlok. Zpívali jsme, povídali. 

Čtvrtek 16. 10. 

Ráno zapršelo, ale opět bylo krásně. Rozdělili jsme se. Michal, Miša a Kaja vyrazili ještě na Klak. Já spěchal na schůzi bytových družstevníku v Brně. Mrzelo mě to, ale musím vykazovat aktivitu, když tam nebydlím. Klak lákal. 

Přišel čas loučení se milým sedlem, se studánkou a s horami. S Danem sestupujeme fantastickým blátem, které pro nás připravila lesní technika. V nižších partiích jsme byli pod hranicí mračen a kochali jsme se nádhernými podzimními výhledy. Litujeme dobyvatele Klaku, budou asi bez výhledu.

Končíme v dědině Vricko a začíná souboj s časem a zpožděními. Stiháme vlak ve Vrútkách, ale má zpoždění. Nestíháme ani autobus v Trenčíně. Nestíháme další autobus v Bratislavě. Poslední možný vlak do Brna jen zázrakem malé zpoždění. Schůzi jsem stihnul a bylo dobře, že jsem se tam ukázal.

Dobyvatele Klaku vystoupali na nejjižnější vrch Lučanské Fatry Klak (1351). Hora byla, žel, v mlze.  Všichni v pohodě došli a stihli vlaky do Prahy.

Závěrem

Celkově hodnotím výpravu velmi pozitivně. Osobně budu vděčný za to, že jsem to nevzdal a v horách setřepal všechny covidy a rýmečky. Dlouho mi nebylo tak dobře, jako po putování.  Jsem také vděčný za opravdu pod (před) zimní počasí, které vyzkoušelo naši odolnost. Taky děkuji trpělivým spolu-putovníkům, pro které jsem byl závažím na ocasu výpravy. A snad nikdy jsem nebojoval doma s tolika  zbytky bláta na botách, kalhotách, bundě, stanu, karimatce, spacáku.

Soli Deo Gloria!
Za krásný podzim, za krásné putování, za ochranu, za krásné a laskavé společenství i za setřepání nemocí.